Zkušenosti
SLOVO PĚSTOUNKY
Jsme rodiči dvěma vlastním a pěti přijatým dětem. Než jsem se stala pěstounkou, myslela jsem si, že o dětech ledacos vím. Když jsem se pěstounkou stala, zjistila jsem, že to, co platí pro moje biologické děti, vůbec neplatí pro děti přijaté.
Věci pro nás samozřejmé byly pro ně něčím, co nikdy neslyšeli. Například si mysleli, že chleba se peče po krajících, lednice se plní jakýmsi kouzlem a že rodina je vlastně jenom sponzor. Hrozně se divili, že když něco zničí, musíme nejdříve našetřit a pak si to můžeme znovu koupit.
Báli se přiznat, že něco neumí. Na otázku skautského vedoucího "zda umí plavat", samozřejmě odpověděli "ano" a skočili do 5m hlubokého lomu. Od té doby má jeden náš syn přezdívku Potápka. Taky samozřejmě uměli jezdit na kole, že neumí brzdit a zatáčet, to už jaksi opomněli říct a byla z toho zlomená klíční kost.
Navzájem si nahrazovali rodiče a nebo se vydírali slovy: " jestli je budeš mít rád, tak já se zabiju a ty tady zůstaneš sám".
Dlouho nemohli pochopit, že jsem doma v pondělí, úterý i pátek, že nikam nejdu a že mě nemohou jen tak snadno podvádět tím, že řeknou: "ale o té pětce jsem ti přece říkal už včera!"
Když jsme jim něco nedovolili hned následovala pomsta. Vidličkou rozpíchaná nová kuchyňská linka, oloupané tapety a spousta jiných věcí. Mnohokrát jsme si s manželem říkali: "Proč zrovna my?"
Časem se to ale začalo měnit. Kluci si zvykli a začali jsme z nich mít radost. Uvědomili jsme si, že se pěstounství chceme věnovat a požádali jsme si o další děti. Tentokrát jsme přijali sourozeneckou skupinu tří sourozenců. Už jsme byli trochu zkušenější a připravenější a mysleli jsme si, že to budeme mít snazší, ale opak byl pravdou. Bylo to stejně těžké, protože přišly děti s jinými problémy.
Ale náš život není jenom o problémech, je v něm i spousta radostí a humorných chvilek. Když jsem například zkoušela děti z chemických značek prvků, dověděla jsem se, že kyslík se značí O2 nebo že opakem pesimisty je optik.
Všechny naše děti znají i své biologické rodiče. Je příjemné vidět je spokojené a vyrovnané s tím, že maminka se o ně sice nemůže postarat, ale pokud je to možné, přijede na jejich narozeniny, svátky nebo na vánoce. A věty typu: "Mami podívej se co jsem dostal od mamky na narozeniny" jsou pro mnohé kolem nás nesrozumitelné, ale pro nás mají své kouzlo.
Dneska, když pěstounkou jsem, dívám se na spoustu věcí úplně jinak, než před deseti lety, kdy jsem se pěstounkou stala, ale nelituji ani chvilky ze svého života, který jsem těmto svým dětem věnovala.
Renata Skarková
SLOVO ODBORNÍKA
POTŘEBY A JEJICH NAPLŇOVÁNÍ
Naplňování potřeb je proces v životě člověka, který začíná početím dítěte a v podstatě nikdy nekončí. Je to obsahově náročné a zajímavé téma, o němž se dá hovořit hodinami. Pojďme se tedy společně, alespoň v krátkosti, podívat na tyto základní potřeby a na to, jakým způsobem je můžeme naplňovat v každodenním životě pěstounských dětí.
Jedná se o těchto 5 základních potřeb:
1. MÍSTA
2. SYCENÍ
3. PODPORY
4. OCHRANY
5. HRANIC
Pokusím se Vám každou potřebu přiblížit a ukázat, co může znamenat její nenaplnění pro život malého, pak staršího dítěte a později dospělého člověka.
POTŘEBA MÍSTA
První místo, které dítě zažívá je děloha matky, to je jeho první vesmír. Dítě potřebuje ještě před narozením cítit, že děloha je bezpečné místo a že je chtěno. Prenatální zkušenost ovlivňuje další život člověka. Děti v děloze mohou slyšet tón hlasu, tlukot srdce matky a možná i rytmus jejího dechu. Doma je s maminkou tatínek a všichni radostně očekávají narození dítěte. Naplnění první potřeby místa, je v životě pěstounských dětí pravděpodobně nejvíce narušeno, protože tyto děti byly opuštěny. Jejich vlastní rodiče je nechtějí nebo nemohou u sebe mít. Můžeme říci, že sto procent našich pěstounských dětí má obrovský deficit naplnění potřeby místa. Mohlo se jim stát, že šly z jednoho místa na druhé, byly znovu a znovu odmítány, opouštěny a umíšťovány, mohly být traumatizovány nebo zneužívány. Přitom jejich potřebou bylo být milované, dívat se do tváře milující matky. Když se dítě dívá na matku a ta se usmívá na ně, není to pouze moment s úsměvem. Úsměv matky zůstává jako obraz uvnitř v dítěti. Když se dívá na matku, která se usmívá, zůstanou v něm oči, které si budou takový zážitek pamatovat. Ze začátku žije dítě uvnitř matčina těla, později žije v dohledu své matky, v prostoru, o který se matka stará. Ve skutečnosti to znamená, že dítě žije v mysli své matky.
To, že malé děti potřebují být viděny, můžeme pozorovat, když na maminky volají: "mami podívej se na mě, podívej se na mě a koukej, co dělám...! Jejich život se odehrává v očích rodičů a ony potřebují žít v jejich mysli. Pokud dítě žilo v děloze matky a bylo to pro něj bezpečné místo, cítí se pak bezpečně ve svém vlastním těle. Když dítě žilo v mysli matky, je mu potom dobře ve své vlastní mysli. Pokud dítě nemá správný zážitek místa, není doma nikde. Když vyroste a nevyléčí se, stane se z něj bludný poutník - člověk bez kořenů. Bude se ptát "Kam vlastně patřím, odkud jsem?" Cítí se zoufale, bude mít touhu unikat, není schopen nikde nalézt a cítit své kořeny. Dospělí, kteří v dětství neměli svůj domov, mají tendenci naplňovat tuto potřebu přes partnera. Partner však od nich očekává partnerský vztah. Následky nenaplnění potřeby místa jsou v dospělosti střídání povolání a místa pobytu, extrémní náboženství, trvalé přemýšlení o smrti.
Musíme dbát na to, aby děti v pěstounské péči získaly opravdový pocit místa.
POTŘEBA SYCENÍ
Druhou základní potřebou je sycení. V doslovném smyslu nás sycení udržuje při životě. Člověk potřebuje být nasycen, v děloze prostřednictvím pupeční šňůry a po narození ústy. Děti potřebují cítit, že je chce někdo nakrmit a pečovat o ně. V první chvíli potřebují být nasyceny doslovně potravou, potom musí být nasyceny symbolicky, což se odehrává přes hlazení, laskavost a projevy lásky. V děloze chrání bezbranné dítě matka, ve fungující rodině tatínek chrání maminku, prostě vše pro děťátko. Když se dítěti něco nepříjemného přihodí, ale je u toho rodič - ochránce, zvládne to. Dobře chráněné dítě si v dospělosti umí poradit a samo se chrání. Opuštěné, ústavní děti to nedokážou. Někdy mluví o tom, že neměly dostatek potravy. Říkají, že cítí jako by měly uvnitř prázdnou díru.
Na symbolické úrovni je potřeba sycení naplněná, když se dítěti říkají milá slova "máš pěkné vlásky, očička" to je sycení učima. Správní rodiče sdělují pozitivní hodnoty dítěte, oceňují ho a dítě vidí, jak rodiče jsou na něho pyšní. Když je dítě rodiči odmítáno, cítí se zklamaně, nechápe, co se děje a příště už nebude očekávat interakci s dospělými, ale bude čekat bolest. Aby se bolesti vyhnulo, bude se skrývat a hledat uspokojení jinde - malé dítě si bude cucat prstíček, větší bude hledat uspokojení u jiné osoby, zvířátka, knihy, starší např. v náboženství.
POTŘEBA PODPORY
Další základní potřebou je podpora. Děti se rodí bezmocné. Když se například narodí hříbátko, hned se postaví na nohy a utíká. Ale miminko potřebuje, aby ho někdo nosil. Když zvedáme miminko, jsou určitá místa na těle, která podporujeme. Podepřeme zádíčka, hlavu, zadeček, šlapky a zdviháme ho. Podpora definuje oblasti, které nesou váhu. Bez rodičovské paže a náruče, by přitažlivost zemská způsobila, že dítě spadne. Děti mají být chráněny dospělým člověkem. Podpora, kterou rodič dítěti poskytuje, buduje v dítěti jeho sebevědomí. Na symbolické úrovni lze chápat potřebu podpory jako krýt dítěti záda. Když je dítě dobře podporováno rodiči, učí se chodit, jezdit na kole, plavat a spoustu jiných dovedností. Dítěti se má dostat tělesné, fyzické i symbolické podpory, aby si jako dospělý poradil sám. Opakem by bylo, když je dítě na vše samo. Nedostatek podpory vede k pocitům nebezpečí, špatné rovnováze a neklidu. Častým pádům v dětství. Nočním můrám a snům o padání do nekonečné hloubky. Sklonům zraňovat své končetiny.
POTŘEBA OCHRANY
Čtvrtá základní potřeba je potřeba ochrany. Ještě v děloze má dítě zajištěnou ochranu fyzickou i tělesnou. Po narození se mu už fyzické ochrany tolik nedostává, ale dítě stále potřebuje ochranu proti zvířatům, lidem, počasí atd... Dítě předpokládá tuto ochranu a pokud se mu nedostává, nemůže to pochopit, nerozumí tomu, a proto si vytváří svoje vysvětlení. Říká si "já jsem špatný, když se mi to děje". Je to jeho vysvětlení a nemusí to ani znamenat, že mu to říkají rodiče. Začne např. bít jiné děti a pro sebe má vysvětlení - "jsem špatný". Ochrana znamená, že člověk má štít proti nebezpečí. Myslím, že domov, který pěstounské rodiny pro děti vytvářejí, je takovým bezpečným štítem a ochranou. Děti potřebují mít pocit, že existuje silná ochrana, která zabrání všemu zlému a nebezpečnému. Na metaforické úrovni pak dětem vysvětlujeme, že jejich práva nejsou ohrožena a že je podporujeme. Děti tak porozumí, že mají cenu a že je někdo ochraňuje. Na základě takových zkušeností jsou schopny ochraňovat samy sebe. Nedostatek ochrany vede k zesíleným pocitům bezmoci, citlivosti, zranitelnosti, strachu.
POTŘEBA HRANIC
Poslední základní potřebou je potřeba mezí nebo-li hranic. Už v bříšku u maminky dítě kope, ale nejde mu to, má to meze, děloha ho brzdí. Zkušení pěstouni vědí, že potřeba hranic je silná. Kdyby nebyly hranice, tak by nukleární síly skryté na samém dně některých dětí explodovaly. Pokud se toto stane, dítě se cítí bez kontroly, projevuje extrémní chování a má pocit, že může cokoliv. Je třeba dát dětem prostor pro vyjádření agresívních pocitů. Zároveň ale musí existovat fyzické meze, které dětem zabrání v ničení a rozbíjení věcí. Někdy je musíme doslova chytit a držet, pokud je emoce silná. Teprve tehdy, když děti vědí, že hranice existují, jsou schopny dávat je i samy sobě. Stejně tak jako fyzické hranice, potřebují děti i slovně vyjádřené hranice. Ty mají podobu pravidel, která musí být dodržována. Když nemá porušování pravidel žádné následky, pravidla se rozpadají. Také pěstouni by si měli vytvářet taková pravidla, která pak budou schopni dodržovat. Nedostatek mezí nebo-li hranic mohou vést k tomu, že dítě se stává neovladatelné. Jeho vnitřní svět je destruktivní, nastaven na ničení. Výrazně se projevuje krutost, může vést k nekontrolované sexualitě. Nenaplnění potřeb hranic v dětství má ve školním věku za následek problémy agresivity vůči spolužákům, v dospělosti pak potíže se zákony.
Pokud všechny tyto potřeby dítěte nejsou naplněny v jeho ranném věku tj. od 0 - 5 let, tak se NEZTRÁCEJÍ, ale OVLIVNÍ a NARUŠÍ jeho každodenní další život, jeho vnímání a chování. Vedou k trvalému nebo dlouhodobému pocitu chaosu, nedostatku a poruchám chování.
Děti s poruchami attachmentu - citového připoutání, mají za sebou neadekvátní péči v dětství, nedostatek rodičovské lásky, ale mnohdy psychické nebo fyzické týrání, jsou to nemocné děti s ranními poruchami. Jejich rodiče neuměli naplnit jejich potřeby. Pěstounské rodiny připravily pro mnohé z těchto dětí léčivé, zdravé prostředí a vzaly na sebe nemalou zodpovědnost naplnit chybějící potřeby.
Osobně si velmi vážím pěstounů z Občanského sdružení DOTEK. S Poradnou pro NRP v Ostravě spolupracují již několik let a patří k těm, kteří přes své každodenní povinnosti na sobě stále pracují, vzdělávají se a chtějí své zkušenosti předávat začínajícím pěstounským rodinám. A věřte, že není pro začínající pěstouny mnohdy lehké rozumět tomu, proč se Pepíček ještě v 8 letech pomočuje, Anička krade, Tonda bije spolužáky a nosí stále poznámky, Maruška utíká z domu a k tomu se ozvala biologická matka a chce se s dítětem sejít. Tyto rodiny potřebují pomoc odborníků, ale i vyškolených pěstounů - terapeutů, kteří k nim mají blíž a dokážou je motivovat k průběžnému vzdělávání, které jim pomůže víc porozumět chování přijatých dětí.
Janina Kafková - vedoucí Poradny pro náhradní rodinnou péči v Ostravě v letech 2004 - 2012